FreeMindOnTheRoad

Featured

Mnišský život nanečisto

Rád sbírám zážitky. No, pravda, to asi každý. Tak jinak. Rád sbírám ulítlé, nečekané a nevšední zážitky. Některé mi padají do klína samy. Jako onehdá, když jsem byl svědkem toho, jak přiopilý rakouský horal vytáhl při západu slunce před svou chalupu asi dvoumetrovou harfu a začal naprosto profesionálním výkonem pět a brnkat árie pro své stádo krav. No a pro některé musím vyvinout určitou snahu. Třeba jako když jsem si vysnil, že přenocuju v pravoslavném klášteře. Ale ne v ledajakém. Rovnou v klášteře Visoki Dečani, asi nejvýznamnějším klášteře srbské pravoslavné církve, který se ale ironií dějin nachází mimo vlastní Srbsko ve výbušném regionu Kosova obklopen totální albánskou majoritou a hlídán jednotkami neutrální rakouské armády sloužící v rámci mise KFOR. Jo a taky je to památka UNESCO. Pěkný guláš, co? 🙂

Takhle rozdané karty naznačovaly, že abych u bratrů dostal střechu nad hlavou, nebude asi stačit přijít, zabušit na vrata a nasadit bezelstný úsměv. Upřímně, i tohle jsem už jednou zkusil. Uprostřed Judské pouště na Západním břehu Jordánu v klášteře Mar Saba. Na zaklepání mi tam vrata sice pootevřeli, ale rychle mi je zase před nosem zabouchli. Poučen tímto nezdarem a vybaven solidní znalostí srbštiny z dob studií jsem se proto rozhodl, že mnichům z Dečan prostě pošlu mejl a uvidíme. A světe div se, asi po týdnu se mi zpátky ozval bratr Nifont! Navázali jsme čilou elektronickou komunikaci (klášterní život jde prostě s dobou), která po několika týdnech vyvrcholila postoupením mojí neomalené žádosti představenému kláštera, igumanovi, který ji, světe div se, schválil. Paráda!

No jo, žádost o nocleh schválena, o jednu výzvu a cestovatelský sen míň, ale další věc k řešení se objevila prakticky okamžitě. S prázdnou se přece na návštěvu nejezdí! Notabene, když ta návštěva zahrnuje bezplatné přenocování!! Ale co dovézt mnichům? Co takoví mniši můžou uvítat? A co je jim vlastně dovoleno dostat? Co když je to urazí? Většinou vozím Studentskou pečeť (kupuju jich víc, část totiž taky většinou tradičně sežeru už po cestě), ale něco mi říkalo, že tentokrát to to pravé nebude.

Jak se blížil odjezd, panika kvůli chybějícímu daru začala narůstat. Pak mě ale osvítil odlesk paprsku moudrosti pravoslavného panteonu svatých a napadlo mě někde sehnat ikonu (případně její reprodukci) kněze Gorazda. Toho, který ukryl parašutisty a atentátníky na Heydricha, s celou rodinou za to zaplatil životem a nakonec byl za svoje mučednictví svatořečen. Spirála emailové komunikace se začala roztáčet znovu, tentokrát jsme ji ale kroutili s českými pravoslavnými: Chrám v Resslovce v Praze (ikonu ani reprodukci překvapivě nemají) -> Olomoucko-brněnská eparchie (taky nemají, ale předávají kontakt na paní, která by měla mít) -> paní Baudišová (má, ale doma, kde zrovna není a do našeho odjezdu nebude) -> ochotná věřící z farnosti paní Baudišové (má, jde na poštu, na svoje náklady odesílá, pošta tentokráte neselhává a doručuje den před odjezdem). Uff. S odřenýma ušima, ale povedlo se 🙂

Vybaven dobrozdáním igumana a reprodukcí ikony jsem naložil auto dalšími třemi zážitkůchtivými parťáky a vyrazili jsme směr Kosovo. Když pominu kolony na dálnicích, povinné zastávky na turisticky významných místech podél cesty (obzvláštní veselí posádky vyvolala například ves Kastrat) a konzumaci neuvěřitelného množství piva u neřidičů, cesta probíhala naprosto standardně a po pouhých asi šesti tisíci hodinách jsme byli někdy před půlnocí na místě.

Rakouští kluci z KFOR, kteří měli zrovna službu v bunkru u klášterní brány, vypadali dost znuděně, takže jsem se rozhodl, že je trochu rozveselím. Nač čekat, až odjedou obrněncem blokujícím příjezdovou cestu? Chytrák jako já má přece dost fištróna a řidičského umu na to, aby ten tank objel. No, nemá. Nějak se mi podařilo přehlédnout, že na mojí objízdné trase chyběla cesta. Dva metry kupředu, rána jako z děla a předek auta na něčem visel! Naštěstí ale ne na proražené olejové vaně ani na pokroucené poloose, ale na ocelovém oku na tažné lano! Škoda nulová, štěstí prostě sedá na prostoduché. A evidentně obzvlášť, když vezou ikonu a jedou do kláštera 🙂

Po vytlačení vozu zpátky na silnici jsem, ač nevoják, raději poslušně srazil paty a neudělal nic, co nepřišlo befelem od někoho v maskáčích. Šarády pro dnešek stačilo. Kluci rakouští si pak ještě nechali naše pasy, vyměnili je za propustky se symbolem NATO a klášterní vrátný, který celou dobu od mého řidičského představení nepřestával kroutit hlavou, nás konečně uložil k noclehu do staletých cel.

Ráno nám pak odhalilo klášter založený v první polovině 14. století do celé jeho krásy. Obehnaný mohutnými hradbami, které odolávaly mnoha vojenským výpadům, z nichž poslední se odehrály ještě v našem 21. století, připomínal spíše pevnost. Za valem z kamení postaveným lidskou rukou se pak vypínala ještě další hradba horského masivu Prokletije. Nebýt honosné katedrály uprostřed, cítili bychom se spíše, jako v nějaké opevněné hlásce z Tolkienových ság. Ostatně mnišský život má s životem vojenské posádky podobně přísná pravidla. Samozřejmé je brzké probuzení následované účastí na ranní mši, která zde začínala společnými modlitbami už v 6 ráno. Někdy po této mši jsme pak potkali bratra Pavla, na kterého můj emailový kámoš bratr Nifont delegoval dohled nad naší skupinou. Po společenské konverzaci, ve které Pavel elegantně vynechal moje noční rallye, o kterém musel rozhodně vědět, jsme mu předali náš doslova ikonický dar. Nečekal jsem to, ale našeho Gorazda znají i dole v kosovských horách. „Sveti Gorazd češki“ prohlásil s úsměvem Pavel, načež ikonu políbil a prohlásil, že ji nechá vystavit v katedrále. Další uff! Vypadalo to, že jsme se dárkem trefili. Absolutní potvrzení pak přišlo, když mi Pavel dal obratem darem publikaci o klášteře, dokonce v češtině. A hlavně když nás pozval, abychom zůstali ještě jednu noc a další den si dali s mnichy společnou snídani. Nedalo a nechtělo se odmítnout.

Celý den jsme pak strávili chozením, respektive blouděním po přilehlých horách, moknutím, dalším blouděním a moknutím a nakonec zdárným pokořením vrcholu Đeravica, který se vypíná do výše 2656 metrů a je mnoha prameny uváděn jako nejvyšší vrchol několika dnes už neexistujících státních útvarů, např. osekaného reliktu Svazové republiky Jugoslávie mezi lety 1992 a 2006. Po návratu na druhou noc v klášteře jsme dostali lepší cely (jestli to bylo díky ikoně, pak díky, Gorazde!) a usínalo se také lépe. Kromě slušného sportovního výkonu náš zahřívalo vynikající klášterní červené víno, jeden z produktů důrazu na jeho ekonomickou a potravinovou soběstačnost.

Další takové produkty jsme pak mohli ochutnat druhý den ráno na snídani. Nerad bych hanil tuzemské pokusy o eko-bio zemědělství, ale tohle prostě nemělo konkurenci. Domácí chleba a další pečivo, zelenina, sýry, smetana, máslo, jogurty, prostě gastronomické hody. V jednoduchosti a kvalitě je opravdu síla. Nebýt přísných klášterních pravidel, cpeme se a chválíme tam ty pochutiny asi doteď. Ale byli jsme naštěstí předem poučeni, takže jsme se tak jako tak stihli nacpat těmi dobrotami dosytosti. Takže za prvé – při jídle se nemluví. Jednak ať se neztrácí čas, kterého nedostačuje na hromady práce a ještě více modlení, jednak proto, že jeden z mnichů, na kterého připadl černý Petr, nesnídá, ale předčítá ostatním příběhy z legend o životě svatých. A ty se musí poslouchat. I když jim nerozumíte 🙂 A za druhé a za hlavní – jakmile dosnídá iguman, končí snídaně pro všechny. A iguman snídá proklatě rychle! Ještě rychleji, než stihne umřít mučednickou smrtí hrdin(k)a z legend.

Rozloučení s bratrem Pavlem po snídani bohužel neproběhlo, běžel se věnovat jiné práci, která na něho ten den připadla. Mnišský režim je holt neúprosný. Alespoň jsme tedy hodili pár bankovek do klášterní kasičky jako symbolické poděkování a vydali se zpátky dolů do údolí do civilizace. Po celý zbytek výletu a vlastně dodnes na ty dva dny v klášteře v Prokletých horách vzpomínám. Na tvrdý život mnichů žijících za hradbami chráněnými posádkou v misi KFOR, kteří ani v těchto podmínkách neztratili pohostinnost a víru v lepší zítřky. A vždycky, když si na ně vzpomenu, je mi tak nějak líp. Někdy prostě realita strčí do kapsy i ty nejodvážnější sny a nejdrzejší touhy po zážitcích.

Featured

Who am I?

I am constantly developing human being, raised up in buses of my aunt’s travel agency. I trekked my first 30 km in a single day at the age of six. I was sent out to forrest to spend a night there alone for the first time at the age of eight. At the age of ten I preferred sleeping bag on the floor to my own bed. The path was set and led (so far and among others) to drinking airag wih Mongolian nomads, getting lost in slums of Manila and favelas of Rio, smoking water pipe wih Palestinian bedouins or jumping into snow in – 30°C after banya in the middle of Siberia. All these already without any travel agency…just with a backpack 😉

Zla Kolata a dobré zážitky z ní

Jsme na cestě teprve třetí den, ale auto už šíleně zavání kombinací odérů zmoklých a zapařených outdoorových svršků, vysychajících zbytků piv na dnech kumulujících se plechovek a lahváčů a zhruba pět kilo zrajícího ovčího sýra se k tomu má teprve přidat. Ale zvládáme to. Jsme totiž vyjímečná sestava lidstvu prospěšných jedinců a každý se vyznačujeme unikátními kvalitami. Ondra třeba umí překvapit oslazením dne balením exkluzivního cukrářského sortimentu. Peťa je zase nepřekonatelný v nalézání ztraceného snubního prstenu uprostřed noci kdesi na chabě ovětleném parkovišti. A Jendovi není zatěžko si po dvou náročných výšlapech přidat pár desítek výškových metrů navíc, jen aby našel ztracené parťáky (a jejich pár Euro nutných k nákupu zasloužené plechovkové odměny). No a já to pak všechno umím pěkně napráskat světu.

Jedeme směr Vusanje, což je zapadlá víska v Černé Hoře u hranic s Albánií v podhůří Prokletije, ale hlavně je to výstupní bod pro trek s cílem zdolání nejvyššího bodu této země, hory Zla Kolata (2.534 m n.m.). Projíždíme údolím a míjíme jeden dřevěný minaret za druhým. Ještě včera jsme nocovali v pravoslavném kláštěře a dnešní ráno začali snídaní s desítkou vousatých mnichů, ale tady to očividně bude z jiného těsta.

Plán máme jednoduchý, dojet nejdál, co to půjde, tam rozbít základní tábor, něco pojíst a popít a ráno vyrazit na výšlap. Předposlední dům před koncem autem sjízdné cesty je ale označen cedulí „Guest – House Dedushi“ a sotva u něj zastavujeme, přichází k nám patriarcha rodu, starý pán Dedushi (kterého vzápětí interně a familiárně přejmenováváme na dědušaje) a za drobné obnosy nám nabízí různé úsluhy. Stan na pozemku za 3 Eura na noc, sprcha a toaleta v ceně? Opulentní večeře z domácích produktů 3 Eura na osobu? Pivo bohužel (nebo bohudík) domácí není, ale žízeň je silnější než vůle ke smlouvání. 1,5 Eura za lahváč? Domácí rakija jako pozornost podniku zase vrací vše do rovnováhy a tak si s dědušajem plácneme.

Zbytek náplně odpoledne a večera spočívá ve stavění stanů, pokusů o sušení zmoklých a zapařených outdoorových svršků, pochlastávání rakije, čekání na vychlazení lahváčů, pochlastávání lahváčů a tak podobně. Prostě idylka. Dědušaj hovoří několika jazyky včetně angličtiny, takže „small talk“ navazují i ostatní členové posádky. U večeře si ale říkám, že by někteří snad ani nemuseli. To když dědušaj přináší talíř s hromadou masa a Ondra se ho bezelstně a víceméně oznamovacím tónem ptá: „pork!“. Vzpomeňte na minarety v údolí. Dědušaj poprvé reaguje nejdříve překvapeně: „pork?“ a pak podrážděně: „no pork!“ Zbytek večera nás obezřetně pozoruje, po večeři raději hned kasíruje a když kolem desáté večer končíme teprve první kastl lahváčů, začíná kolem nás kroužit a se zužujícími kruhy je mi jasné, že nás tím posílá spát. Jít do kolotoče krevní msty se ale dědušajovi kvůli urážce na cti nechce a noc tak probíhá v poklidu. Až ráno Ondra nachází na schodech vedoucích k toaletě vystřelenou nábojnici. Ale podle mě ji tam mohl položit prakticky kdokoliv například i kvůli Peťovu nelidskému chrápání. Počítám, že se nevyspalo celé údolí. Ostatně dědušajova pomsta spočívala očividně hlavně v tom, že Ondrovi ráno udělal a nechal zaplatit snídani v množství pro čtyři, i když mi ostatní jsme si nic neobjednávali 😊

Hody u dědušaje. Uprostřed talíř masa, který málem způsobil mezinárodní skandál.

Okolo půl osmé ráno vyrážíme. Je to později, než jsme chtěli, ale je to vlasně naprosto v pořádku. Z koloběhu zpoždění, který začal hned při odjezdu ze Znojma, se nevyhrabeme až do předposledního dne. Cesta je dobře značená a po pár zahřívacích kilometrech začínají naše romantické duše plesat. Tu prehistorický les se zkroucenými staletými kmeny stromů, tady rozkvetlá horská louka bzučící mraky včel. Skákání z kamene na kámen mezi puklinami ve vápenci tomu dodává špetku adrenalinu a všem je nám zatraceně dobře. Záhy nám Ondra oznamuje, že zůstává na jedné z luk a že bude praktikovat „carpe diem“. Zdůvodňuje to nevhodným obutím do blížícího se těžkého terénu, ale já si myslím, že se obává vstupu na nekryté srázy z jiného důvodu. Určitě se bojí, že předražená snídaně, jako nástroj pomsty vepřové urážky, ho měla pouze ukolébat a že na protější stěně na něho už čeká se seřízenou muškou někdo z dědušajova rodu.

My tři ostatní ale pokračujeme dál. Mineme ledovou jeskyni, ze které i v parném letním dni vychází paralyzující závan mrazivého vzduchu. Projdeme posledním údolím a na jeho hraně se pak kocháme výhledem do Albánie. Chvíli tady odpočíváme, protože nás záhy čeká přesun na vápencovou stěnu a tím pádem nejnáročnější část výstupu. Na prvním místě s náznaky úrovně obtížnosti III se náš počet opět zmenšuje a Peťa se vrací dělat Ondrovi společnost. Ve dvou to ale pak dáme až na vrchol. K překonání složitějších úseků nám nahrává sucho a výborná viditelnost, což se však úplně nahoře o 180 stupňů obrátí. Sucho a teplo je tedy pořád, ale viditelnost maximálně na pár desítek metrů. Člověk prostě nemůže mít úplně všechno.

Cesta dolů nám pak docela odsýpá a dokonce předbíháme i slovinské důchodce, kteří si celou cestu nahoru před námi drželi stabilní náskok. S dvojicí našich odpadlíků se pak setkáváme na salaši pár kilometrů nad vesnicí, kde si dopřáváme pár plechovkových odměn (2 Euro za kus, dědušajovi budiž částečně odpuštěno) a kde Jenda v záchvatu kulinářské horečky nakupuje oněch již zmiňovaných asi pět kilo ovčího sýra. Slovinci nás nacházejí i zde, deset minut posedí a berou si zpět první příčku v našem nevyhlášeném závodě.

Vybírání odměny na salaši. Modrá igelitka uprostřed skrývá tajemství ovčího sýra!

Po sestupu do základního tábora se při balení stanů urovná i napjatá vepřová situace a to sice když Ondra dědušajovi přizná, že zdolání vrcholu vzdal. Tím si u něj pravděpodobně potvrdí, že za hrdelní trest mu nestojí, a dědušaj nám pak i blahosklonně odpouští původně avizovanou režii 2 Euro za použití sprchy. Vymydlení a nakonec i s úsměvy a s podanou pravicí pak dědušaje opouštíme a vyrážíme směr měkká postel v hotelu v Barane. Postel pak dočasně odkládáme ve prospěch dalších tekutých odměn a v jedné z baranských nalíváren si pak okolo půlnoci Ondra reputaci zachraňuje i u nás. Volí svoji osvědčenou taktiku a z ničeho nic se objevuje s talířky se sladkou tečkou za tímto naším černohorským dobrodružstvím. Ukořistěný narozeninový dort je balzám na tělo i na duši, pro termínu znalé prostě ćejf 😊 A vepřové faux-pas u něho rozhodně nehrozí!

Moje oblíbená na závěr. Ćejf, kam se podíváš

Dovolená s převýšením. Jak se leze z pláže do 3.700 metrů.

Tenerife, pláže s černým lávovým pískem, tapas s grilovanou chobotnicí, veleještěrky modroskvrnné kam se podíváš…ale hlavně nejvyšší hora Španělska El Teide vypínající se do výšky 3.718 metrů doslova nad mořem. Letošní výběr rodinné dovolené měl místy až charakter výběrového řízení s mnoha podmínkami a hodnotící komise (díky Bohu, že Mia má zatím pouze poradní hlásek) někdy narážela na problém jejich protichůdného výkladu. Protože jsem ale samozvaný a mazaný mistr kompromisů, podařilo se mi do výsledného plánu svoji libůstku protlačit: sóloúprk do hor cílící právě a pouze na onu metu nejvyšší!

Tahle zrovna tak velká nevypadá, ale fakt se jmenuje veleještěrka!

Kromě dláždění cestičky ke Katjinu blahosklonnému přehlédnutí této mojí klukoviny bylo potřeba předem zařídit také několik dalších, neméně podstatných záležitostí. V první řadě to byla rezervace v noclehárně v útulně pár set metrů pod vrcholem. Bratru za 21 Euro za noc dostanete v Refugio Altavista rozvrzané lůžko na palandě, možnost si ohřát nebo uvařit jídlo v kuchyňce, vyčistit si zuby a taky za sebou spláchnout. Jako bonus v ceně se dá také počítat lehká nevolnost a bolehlav z řidšího vzduchu, kvílící meluzína, která vás bude uspávat (nebo spát nenechá), ale hlavně noční obloha s miliardou hvězd a souhvězdí. Bez legrace, fakt zážitek.

To jsem ale trošku předběhl a přeskočil další přípravné fáze. Například tu, jak si zredukovat počet modelů na plážovou promenádu ve prospěch pohor, dlouhých zateplených kalhot, mikiny, vesty, rukavic, čepice a dalších propriet typických pro dovolenou u moře. Ono tam nahoře totiž mělo být kolem nuly, navíc již zmíněná meluzína tomu měla pocitově ještě trošku pomáhat. Nicméně můj vymezený prostor v našem loďáku nebyl nafukovací, kila na zavazadlo v rámci letenky také ne, takže jsem (pokolikáté už!) musel doma nechat například svoji oblíbenou a léta nenošenou havajskou košili. Vnitřek bot a další hluché prostory pak vycpaly šumivé magnesiové tablety proti svalové křeči, sušené ovoce na rychlé cukry a hlavně „kosmonautská strava“, rozuměj barevný prášek a nudle s honosným názvem, jež po provaření v horké vodě vykouzlí krmi tak chutnou (opravdu tomu ze všech sil věřím), že by se i Zděnek z televizního vaření červenal.

Hotovo, sbaleno, let mi díky neustálému přísunu piva a epizod Krtečka, na které mě Mia s porozuměním nechala koukat, taky rychle utekl a už jsme na místě! O samotném ostrově se rozplývat nebudu, ale na požádání tak rád učiním. Následuje několik slunných dní, kdy sbírám síly na pláži a v přilehlých barech a den D se pomalu přibližuje. Poslední organizační záležitost spočívá v zajištění přepravy na výchozí bod značené trasy k útulně a dále na vrchol. Jako stoupenec zanechání minimální uhlíkové stopy na planetě (letadlo prosím ponechme stranou) volím autobus. Hmm, jezdí jednou denně. Odjezd tam je ještě celkem OK, někdy dopoledne, ale co ten zpáteční? Až o půl čtvrté odpoledne? Věříc ve své síly vím, že budu zpátky z hory daleko rychleji a budu na něho muset několik hodin čekat. Nepřipadá v úvahu! Protože chci být zpátky na pláži u svých holek co nejdřív, volím radikální řešení. Z kontejneru na papír lovím kus kartonu, z hotelové recepce si půjčuji černý fix a už to smolím. Cedule „Costa Adeje“ je hotová, stopařský úsměv nacvičený, jistota, že zpáteční cesta bude na pohodu, získaná.

Ranní autobus je poloprázdný a vyprazdňuje se totálně (tedy s vyjímkou mě a řidiče) u dolní stanice lanovky. Lenivější, postarší či milovníci závěsu na ocelovém laně totiž taky mají možnost dostat se pár set metrů pod vrchol. Na cestu dál nahoru však potřebují povolení, jejichž počet na den je striktně omezen a musí se údajně objednávat i několik měsíců dopředu. Ti lenivější a mazanější zkombinují lanovku a nocleh, protože zaplacení přespání v útulně rovná se také povolení k výstupu na vrchol. No a ti mazanější a navíc milovníci bystřin potu po celém povrchu těla to udělají jako já. A pokud se ptáte kolik takových ten den bylo…správně, jeden.

Řidič autobusu se ujišťuje, že dobře slyšel a po mém přitakání mě popováží o pár kilometrů dál na zastávku „Montaña Blanca“ uprostřed sopečné pustiny. To jsem ještě nezmínil, El Teide je totiž stále aktivní, v současnosti spící sopka, jejíž okolí komplet pokrývají ztuhlá lávová pole z různých erupcí různých časů minulých. Cesta jimi nahoru je ale jasně zřetelná a navíc dobře značená. První dva a půl kilometru mi krásně odsýpají na pozvolna se zvedající prašné stezce a záhy se ocitám u vulkanologické kuriozity, teidských vajec. Jde o obří lávové slepence, které vznikly podobně, jako když pošlete po svahu s prašanem sněhovou kouli. Nabaluje se a nabaluje a pak se někde zastaví. Tahle vejce se nabalovala žhnoucí lávou a zastavila se, až měla na výšku kolem tří metrů. A protože jsou z jiné erupce, než podloží pod nimi, mají také jinou barvu a krásně tak vynikají. Po následující dva kilometry se cesta mezi těmito vejci klikatí a stále docela odsýpá. Posledního jeden a půl kilometru k útulně je pak prvním opravdovým stoupáním a místy si tedy shovívavě dopřávám pauzy, jakože na výhledy. Ve skutečnosti se ale už přehupuji přes třítisícovou výškovou hranici a začínám lapat po dechu.

K útulně už dorážím s jazykem na vestě a lehkými pochybami o svojí kondici a odolnosti organismu vůči vyšším nadmořským výškám. Vydýchám se, slupnu proteinovou tyčinku a pln odhodlání vyrážím dál. Plán zní: v rámci aklimatizace si vyšlápnu ještě k horní stanici lanovky, sestoupím zpátky do útulny, odpočinu si a na ranní výstup na východ slunce budou moje plíce připraveny jako u rozeného Tibeťana. Plán mi záhy hatí Sven, mladý Němec, se kterým se dávám do řeči kus od stanice. Je to typ B, tj. lenivější a mazanější. Vyjel lanovkou v converskách, džínách a mikině s kapucou, nocuje na útulně, ale pln sil si chce vyšlápnout na vrchol nejen ráno, ale i večer na západ slunce a láme k tomu i mě. Upřímně, melu téměř z posledního, ale Svenova výstroj mi dodává takového sebevědomí, že souhlasím a lezu s ním až na úplný vrchol už večer.

Pomalu se smráká a čím výš stoupáme, tím víc je vidět majestátní trojúhelníkovitý stín, který hora vrhá až na vedlejší ostrov, jímž je podle mých kartografických propočtů Gran Canaria. Začínají se objevovat první obláčky sirné páry unikající zpod povrchu a s nimi i nerozlučitelně spojený smrad. Sven šlape jako stroj a já za ním funím taky jako stroj, ale z předešlého století. Conversky mě oklamaly, ale nevzdávám se. A najednou je to tu, vrchol! Úzký hřebínek okraje kráteru, úchvatné výhledy, sirný smrad je sice stále tu, ale Sven měl pravdu, stojí to za to. Nikdo jiný tu není a my si užíváme slast dobyvatelů. Pak Sven rozepíná zip batohu a s klidnou samozřejmostí chiropraktika ze Stuttgartu z něj vyndává lahváče weizenu a typický úzký vysoký půllitr. Zkušenou rukou ho napoprvé naplní přesně na hladinku, upíjí a velkoryse se dělí. Ano, stojí to za to. Stojíme sami na střeše Španělska, téměř slyšíme syčení slunečního kotouče mizícího v oceánu a lemtáme k tomu pšeničné pivo. To nevymyslíš!

Sestup dolů s jednou (mojí) baterkou v jinak absolutní tmě a nocleh, resp. několik hodin polehávání na pryčně v místnosti o dvanácti postelích obsazených chrápajícími a jinými zvuky vydávajícími spolunocležníky, zase taková hitparáda nebyla, ale ranní (rozuměj v 4:15) kafe a snídaně formou „kosmonautské stravy“ mě zase rychle postavily na nohy. Lehce po páté se Svenem zase vyrážíme na vrchol zjistit, jestli se ta ohnivá koule v oceánu nadobro nerozpustila. A ejhle, aklimatizace zafungovala. Letím jako vítr, sirné výpary vdechuji z plných plic a předbíháme jednoho zástupce typu B za druhým. Na vrcholu staneme tak akorát, abychom si našli poslední volná závětrná místečka a ještě nám zbyde pár minut na natrénování synchronizového „ááááááách“ připraveného na přivítání prvního ranního paprsku. A pak to přijde, den se probudí, mě se z té nádhery zamlží oko a v zápětí se mi vybije zrcadlovka. Nevadí, stejně se tlemím jako jelito. Tam nahoře bývá prostě vždycky krásně.

Sestup pak probíhá formou svižného poskakování. U horní stanice lanovky se loučím se Svenem a ještě ho uklidňuji, že jeho promodralé a nateklé prsty na amputaci nebudou. On pokračuje po laně, já po svých. Dolů k silnici se podle všech ukazatelů dostávám v nejlepším čase toho dne, měním pohory za sandály a vyndávám pečlivě připravenou ceduli. První auto zastavuje asi po třech minutách. Je to taxík a řidič mě přesvědčuje, že nemám šanci nic chytit. On mi ale dá dobrou cenu (50 Euro) a vytáhne mě z této lapálie. S díky několikrát odmítám, načež on zaparkuje vedle mě a začne dělat křena. Noční můra stopařů. Trvá ale naštěstí jen dalších asi deset minut, než mi přibrzdí polský řidič anglických kamionů, toho času na dovolené a za volantem auta z půjčovny. Mávám na rozloučenou taxikáři i hoře El Teide, zapředám do zajímavých rozhovorů na politicko-gastronomicko-fotbalová témata a za hodinku vylézám kousek od našeho hotelu. Holky už jsou na pláži, tak ještě rychle valím na pokoj, mrsknu do kouta bagáž, posnídám chlazenou plechovku (zatím nejlepší hnusné lokální pivo mého života) a pak už šmajdám co mi nohy stačí za nimi. 31 kilometrů nahoru dolů během 24 hodin se začíná projevovat. Ale nevadí, mám plán. Síly zase naberu na pláži a v přilehlých barech. A Sven, jediný člověk, který by mi mohl ten plán překazit, je už daleko 😊

Why am I doing this?

Simply out of passion for travelling and writing (what a surprise 🙂 ). Some posts are intended to be just keepers of my memories, which I am not shy to share. Some should be hopefully funny storytellings entertaining my readers. And since by the nature of my travels and by the selection of destinations I tend to gain quite unique experiences, some of the posts are written with the hope to help or inspire other travellers.