Tenerife, pláže s černým lávovým pískem, tapas s grilovanou chobotnicí, veleještěrky modroskvrnné kam se podíváš…ale hlavně nejvyšší hora Španělska El Teide vypínající se do výšky 3.718 metrů doslova nad mořem. Letošní výběr rodinné dovolené měl místy až charakter výběrového řízení s mnoha podmínkami a hodnotící komise (díky Bohu, že Mia má zatím pouze poradní hlásek) někdy narážela na problém jejich protichůdného výkladu. Protože jsem ale samozvaný a mazaný mistr kompromisů, podařilo se mi do výsledného plánu svoji libůstku protlačit: sóloúprk do hor cílící právě a pouze na onu metu nejvyšší!
Kromě dláždění cestičky ke Katjinu blahosklonnému přehlédnutí této mojí klukoviny bylo potřeba předem zařídit také několik dalších, neméně podstatných záležitostí. V první řadě to byla rezervace v noclehárně v útulně pár set metrů pod vrcholem. Bratru za 21 Euro za noc dostanete v Refugio Altavista rozvrzané lůžko na palandě, možnost si ohřát nebo uvařit jídlo v kuchyňce, vyčistit si zuby a taky za sebou spláchnout. Jako bonus v ceně se dá také počítat lehká nevolnost a bolehlav z řidšího vzduchu, kvílící meluzína, která vás bude uspávat (nebo spát nenechá), ale hlavně noční obloha s miliardou hvězd a souhvězdí. Bez legrace, fakt zážitek.
To jsem ale trošku předběhl a přeskočil další přípravné fáze. Například tu, jak si zredukovat počet modelů na plážovou promenádu ve prospěch pohor, dlouhých zateplených kalhot, mikiny, vesty, rukavic, čepice a dalších propriet typických pro dovolenou u moře. Ono tam nahoře totiž mělo být kolem nuly, navíc již zmíněná meluzína tomu měla pocitově ještě trošku pomáhat. Nicméně můj vymezený prostor v našem loďáku nebyl nafukovací, kila na zavazadlo v rámci letenky také ne, takže jsem (pokolikáté už!) musel doma nechat například svoji oblíbenou a léta nenošenou havajskou košili. Vnitřek bot a další hluché prostory pak vycpaly šumivé magnesiové tablety proti svalové křeči, sušené ovoce na rychlé cukry a hlavně „kosmonautská strava“, rozuměj barevný prášek a nudle s honosným názvem, jež po provaření v horké vodě vykouzlí krmi tak chutnou (opravdu tomu ze všech sil věřím), že by se i Zděnek z televizního vaření červenal.
Hotovo, sbaleno, let mi díky neustálému přísunu piva a epizod Krtečka, na které mě Mia s porozuměním nechala koukat, taky rychle utekl a už jsme na místě! O samotném ostrově se rozplývat nebudu, ale na požádání tak rád učiním. Následuje několik slunných dní, kdy sbírám síly na pláži a v přilehlých barech a den D se pomalu přibližuje. Poslední organizační záležitost spočívá v zajištění přepravy na výchozí bod značené trasy k útulně a dále na vrchol. Jako stoupenec zanechání minimální uhlíkové stopy na planetě (letadlo prosím ponechme stranou) volím autobus. Hmm, jezdí jednou denně. Odjezd tam je ještě celkem OK, někdy dopoledne, ale co ten zpáteční? Až o půl čtvrté odpoledne? Věříc ve své síly vím, že budu zpátky z hory daleko rychleji a budu na něho muset několik hodin čekat. Nepřipadá v úvahu! Protože chci být zpátky na pláži u svých holek co nejdřív, volím radikální řešení. Z kontejneru na papír lovím kus kartonu, z hotelové recepce si půjčuji černý fix a už to smolím. Cedule „Costa Adeje“ je hotová, stopařský úsměv nacvičený, jistota, že zpáteční cesta bude na pohodu, získaná.
Ranní autobus je poloprázdný a vyprazdňuje se totálně (tedy s vyjímkou mě a řidiče) u dolní stanice lanovky. Lenivější, postarší či milovníci závěsu na ocelovém laně totiž taky mají možnost dostat se pár set metrů pod vrchol. Na cestu dál nahoru však potřebují povolení, jejichž počet na den je striktně omezen a musí se údajně objednávat i několik měsíců dopředu. Ti lenivější a mazanější zkombinují lanovku a nocleh, protože zaplacení přespání v útulně rovná se také povolení k výstupu na vrchol. No a ti mazanější a navíc milovníci bystřin potu po celém povrchu těla to udělají jako já. A pokud se ptáte kolik takových ten den bylo…správně, jeden.
Řidič autobusu se ujišťuje, že dobře slyšel a po mém přitakání mě popováží o pár kilometrů dál na zastávku „Montaña Blanca“ uprostřed sopečné pustiny. To jsem ještě nezmínil, El Teide je totiž stále aktivní, v současnosti spící sopka, jejíž okolí komplet pokrývají ztuhlá lávová pole z různých erupcí různých časů minulých. Cesta jimi nahoru je ale jasně zřetelná a navíc dobře značená. První dva a půl kilometru mi krásně odsýpají na pozvolna se zvedající prašné stezce a záhy se ocitám u vulkanologické kuriozity, teidských vajec. Jde o obří lávové slepence, které vznikly podobně, jako když pošlete po svahu s prašanem sněhovou kouli. Nabaluje se a nabaluje a pak se někde zastaví. Tahle vejce se nabalovala žhnoucí lávou a zastavila se, až měla na výšku kolem tří metrů. A protože jsou z jiné erupce, než podloží pod nimi, mají také jinou barvu a krásně tak vynikají. Po následující dva kilometry se cesta mezi těmito vejci klikatí a stále docela odsýpá. Posledního jeden a půl kilometru k útulně je pak prvním opravdovým stoupáním a místy si tedy shovívavě dopřávám pauzy, jakože na výhledy. Ve skutečnosti se ale už přehupuji přes třítisícovou výškovou hranici a začínám lapat po dechu.
K útulně už dorážím s jazykem na vestě a lehkými pochybami o svojí kondici a odolnosti organismu vůči vyšším nadmořským výškám. Vydýchám se, slupnu proteinovou tyčinku a pln odhodlání vyrážím dál. Plán zní: v rámci aklimatizace si vyšlápnu ještě k horní stanici lanovky, sestoupím zpátky do útulny, odpočinu si a na ranní výstup na východ slunce budou moje plíce připraveny jako u rozeného Tibeťana. Plán mi záhy hatí Sven, mladý Němec, se kterým se dávám do řeči kus od stanice. Je to typ B, tj. lenivější a mazanější. Vyjel lanovkou v converskách, džínách a mikině s kapucou, nocuje na útulně, ale pln sil si chce vyšlápnout na vrchol nejen ráno, ale i večer na západ slunce a láme k tomu i mě. Upřímně, melu téměř z posledního, ale Svenova výstroj mi dodává takového sebevědomí, že souhlasím a lezu s ním až na úplný vrchol už večer.
Pomalu se smráká a čím výš stoupáme, tím víc je vidět majestátní trojúhelníkovitý stín, který hora vrhá až na vedlejší ostrov, jímž je podle mých kartografických propočtů Gran Canaria. Začínají se objevovat první obláčky sirné páry unikající zpod povrchu a s nimi i nerozlučitelně spojený smrad. Sven šlape jako stroj a já za ním funím taky jako stroj, ale z předešlého století. Conversky mě oklamaly, ale nevzdávám se. A najednou je to tu, vrchol! Úzký hřebínek okraje kráteru, úchvatné výhledy, sirný smrad je sice stále tu, ale Sven měl pravdu, stojí to za to. Nikdo jiný tu není a my si užíváme slast dobyvatelů. Pak Sven rozepíná zip batohu a s klidnou samozřejmostí chiropraktika ze Stuttgartu z něj vyndává lahváče weizenu a typický úzký vysoký půllitr. Zkušenou rukou ho napoprvé naplní přesně na hladinku, upíjí a velkoryse se dělí. Ano, stojí to za to. Stojíme sami na střeše Španělska, téměř slyšíme syčení slunečního kotouče mizícího v oceánu a lemtáme k tomu pšeničné pivo. To nevymyslíš!
Sestup dolů s jednou (mojí) baterkou v jinak absolutní tmě a nocleh, resp. několik hodin polehávání na pryčně v místnosti o dvanácti postelích obsazených chrápajícími a jinými zvuky vydávajícími spolunocležníky, zase taková hitparáda nebyla, ale ranní (rozuměj v 4:15) kafe a snídaně formou „kosmonautské stravy“ mě zase rychle postavily na nohy. Lehce po páté se Svenem zase vyrážíme na vrchol zjistit, jestli se ta ohnivá koule v oceánu nadobro nerozpustila. A ejhle, aklimatizace zafungovala. Letím jako vítr, sirné výpary vdechuji z plných plic a předbíháme jednoho zástupce typu B za druhým. Na vrcholu staneme tak akorát, abychom si našli poslední volná závětrná místečka a ještě nám zbyde pár minut na natrénování synchronizového „ááááááách“ připraveného na přivítání prvního ranního paprsku. A pak to přijde, den se probudí, mě se z té nádhery zamlží oko a v zápětí se mi vybije zrcadlovka. Nevadí, stejně se tlemím jako jelito. Tam nahoře bývá prostě vždycky krásně.
Sestup pak probíhá formou svižného poskakování. U horní stanice lanovky se loučím se Svenem a ještě ho uklidňuji, že jeho promodralé a nateklé prsty na amputaci nebudou. On pokračuje po laně, já po svých. Dolů k silnici se podle všech ukazatelů dostávám v nejlepším čase toho dne, měním pohory za sandály a vyndávám pečlivě připravenou ceduli. První auto zastavuje asi po třech minutách. Je to taxík a řidič mě přesvědčuje, že nemám šanci nic chytit. On mi ale dá dobrou cenu (50 Euro) a vytáhne mě z této lapálie. S díky několikrát odmítám, načež on zaparkuje vedle mě a začne dělat křena. Noční můra stopařů. Trvá ale naštěstí jen dalších asi deset minut, než mi přibrzdí polský řidič anglických kamionů, toho času na dovolené a za volantem auta z půjčovny. Mávám na rozloučenou taxikáři i hoře El Teide, zapředám do zajímavých rozhovorů na politicko-gastronomicko-fotbalová témata a za hodinku vylézám kousek od našeho hotelu. Holky už jsou na pláži, tak ještě rychle valím na pokoj, mrsknu do kouta bagáž, posnídám chlazenou plechovku (zatím nejlepší hnusné lokální pivo mého života) a pak už šmajdám co mi nohy stačí za nimi. 31 kilometrů nahoru dolů během 24 hodin se začíná projevovat. Ale nevadí, mám plán. Síly zase naberu na pláži a v přilehlých barech. A Sven, jediný člověk, který by mi mohl ten plán překazit, je už daleko 😊
FreeMindOnTheRoad 