Jsme na cestě teprve třetí den, ale auto už šíleně zavání kombinací odérů zmoklých a zapařených outdoorových svršků, vysychajících zbytků piv na dnech kumulujících se plechovek a lahváčů a zhruba pět kilo zrajícího ovčího sýra se k tomu má teprve přidat. Ale zvládáme to. Jsme totiž vyjímečná sestava lidstvu prospěšných jedinců a každý se vyznačujeme unikátními kvalitami. Ondra třeba umí překvapit oslazením dne balením exkluzivního cukrářského sortimentu. Peťa je zase nepřekonatelný v nalézání ztraceného snubního prstenu uprostřed noci kdesi na chabě ovětleném parkovišti. A Jendovi není zatěžko si po dvou náročných výšlapech přidat pár desítek výškových metrů navíc, jen aby našel ztracené parťáky (a jejich pár Euro nutných k nákupu zasloužené plechovkové odměny). No a já to pak všechno umím pěkně napráskat světu.
Jedeme směr Vusanje, což je zapadlá víska v Černé Hoře u hranic s Albánií v podhůří Prokletije, ale hlavně je to výstupní bod pro trek s cílem zdolání nejvyššího bodu této země, hory Zla Kolata (2.534 m n.m.). Projíždíme údolím a míjíme jeden dřevěný minaret za druhým. Ještě včera jsme nocovali v pravoslavném kláštěře a dnešní ráno začali snídaní s desítkou vousatých mnichů, ale tady to očividně bude z jiného těsta.
Plán máme jednoduchý, dojet nejdál, co to půjde, tam rozbít základní tábor, něco pojíst a popít a ráno vyrazit na výšlap. Předposlední dům před koncem autem sjízdné cesty je ale označen cedulí „Guest – House Dedushi“ a sotva u něj zastavujeme, přichází k nám patriarcha rodu, starý pán Dedushi (kterého vzápětí interně a familiárně přejmenováváme na dědušaje) a za drobné obnosy nám nabízí různé úsluhy. Stan na pozemku za 3 Eura na noc, sprcha a toaleta v ceně? Opulentní večeře z domácích produktů 3 Eura na osobu? Pivo bohužel (nebo bohudík) domácí není, ale žízeň je silnější než vůle ke smlouvání. 1,5 Eura za lahváč? Domácí rakija jako pozornost podniku zase vrací vše do rovnováhy a tak si s dědušajem plácneme.
Zbytek náplně odpoledne a večera spočívá ve stavění stanů, pokusů o sušení zmoklých a zapařených outdoorových svršků, pochlastávání rakije, čekání na vychlazení lahváčů, pochlastávání lahváčů a tak podobně. Prostě idylka. Dědušaj hovoří několika jazyky včetně angličtiny, takže „small talk“ navazují i ostatní členové posádky. U večeře si ale říkám, že by někteří snad ani nemuseli. To když dědušaj přináší talíř s hromadou masa a Ondra se ho bezelstně a víceméně oznamovacím tónem ptá: „pork!“. Vzpomeňte na minarety v údolí. Dědušaj poprvé reaguje nejdříve překvapeně: „pork?“ a pak podrážděně: „no pork!“ Zbytek večera nás obezřetně pozoruje, po večeři raději hned kasíruje a když kolem desáté večer končíme teprve první kastl lahváčů, začíná kolem nás kroužit a se zužujícími kruhy je mi jasné, že nás tím posílá spát. Jít do kolotoče krevní msty se ale dědušajovi kvůli urážce na cti nechce a noc tak probíhá v poklidu. Až ráno Ondra nachází na schodech vedoucích k toaletě vystřelenou nábojnici. Ale podle mě ji tam mohl položit prakticky kdokoliv například i kvůli Peťovu nelidskému chrápání. Počítám, že se nevyspalo celé údolí. Ostatně dědušajova pomsta spočívala očividně hlavně v tom, že Ondrovi ráno udělal a nechal zaplatit snídani v množství pro čtyři, i když mi ostatní jsme si nic neobjednávali 😊
Okolo půl osmé ráno vyrážíme. Je to později, než jsme chtěli, ale je to vlasně naprosto v pořádku. Z koloběhu zpoždění, který začal hned při odjezdu ze Znojma, se nevyhrabeme až do předposledního dne. Cesta je dobře značená a po pár zahřívacích kilometrech začínají naše romantické duše plesat. Tu prehistorický les se zkroucenými staletými kmeny stromů, tady rozkvetlá horská louka bzučící mraky včel. Skákání z kamene na kámen mezi puklinami ve vápenci tomu dodává špetku adrenalinu a všem je nám zatraceně dobře. Záhy nám Ondra oznamuje, že zůstává na jedné z luk a že bude praktikovat „carpe diem“. Zdůvodňuje to nevhodným obutím do blížícího se těžkého terénu, ale já si myslím, že se obává vstupu na nekryté srázy z jiného důvodu. Určitě se bojí, že předražená snídaně, jako nástroj pomsty vepřové urážky, ho měla pouze ukolébat a že na protější stěně na něho už čeká se seřízenou muškou někdo z dědušajova rodu.
My tři ostatní ale pokračujeme dál. Mineme ledovou jeskyni, ze které i v parném letním dni vychází paralyzující závan mrazivého vzduchu. Projdeme posledním údolím a na jeho hraně se pak kocháme výhledem do Albánie. Chvíli tady odpočíváme, protože nás záhy čeká přesun na vápencovou stěnu a tím pádem nejnáročnější část výstupu. Na prvním místě s náznaky úrovně obtížnosti III se náš počet opět zmenšuje a Peťa se vrací dělat Ondrovi společnost. Ve dvou to ale pak dáme až na vrchol. K překonání složitějších úseků nám nahrává sucho a výborná viditelnost, což se však úplně nahoře o 180 stupňů obrátí. Sucho a teplo je tedy pořád, ale viditelnost maximálně na pár desítek metrů. Člověk prostě nemůže mít úplně všechno.
Cesta dolů nám pak docela odsýpá a dokonce předbíháme i slovinské důchodce, kteří si celou cestu nahoru před námi drželi stabilní náskok. S dvojicí našich odpadlíků se pak setkáváme na salaši pár kilometrů nad vesnicí, kde si dopřáváme pár plechovkových odměn (2 Euro za kus, dědušajovi budiž částečně odpuštěno) a kde Jenda v záchvatu kulinářské horečky nakupuje oněch již zmiňovaných asi pět kilo ovčího sýra. Slovinci nás nacházejí i zde, deset minut posedí a berou si zpět první příčku v našem nevyhlášeném závodě.
Po sestupu do základního tábora se při balení stanů urovná i napjatá vepřová situace a to sice když Ondra dědušajovi přizná, že zdolání vrcholu vzdal. Tím si u něj pravděpodobně potvrdí, že za hrdelní trest mu nestojí, a dědušaj nám pak i blahosklonně odpouští původně avizovanou režii 2 Euro za použití sprchy. Vymydlení a nakonec i s úsměvy a s podanou pravicí pak dědušaje opouštíme a vyrážíme směr měkká postel v hotelu v Barane. Postel pak dočasně odkládáme ve prospěch dalších tekutých odměn a v jedné z baranských nalíváren si pak okolo půlnoci Ondra reputaci zachraňuje i u nás. Volí svoji osvědčenou taktiku a z ničeho nic se objevuje s talířky se sladkou tečkou za tímto naším černohorským dobrodružstvím. Ukořistěný narozeninový dort je balzám na tělo i na duši, pro termínu znalé prostě ćejf 😊 A vepřové faux-pas u něho rozhodně nehrozí!
FreeMindOnTheRoad 